Lockheed P-38 Lightning
| P-38 Lightning | |
|---|---|
 | |
| Určení | stíhací letoun |
| Původ | Spojené státy americké |
| Výrobce | Lockheed |
| Šéfkonstruktér | Clarence L. Johnson |
| První let | 27. ledna 1939[1] |
| Zařazeno | 8. června 1941 |
| Vyřazeno | 1965 (Honduras) |
| Uživatel | USAAF RAAF, Čína, Francie |
| Výroba | 1941–45 |
| Vyrobeno kusů | 9 923[2] |
| Cena za kus | 134 284 $ v roce 1945 |
| Další vývoj | Lockheed XP-49 XP-58 Chain Lightning |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lockheed P-38 Lightning byl jednomístný dvoumotorový stíhací a stíhací-bombardovací letoun, který byl považován za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Byl nasazován v bojích na evropském i tichomořském válčišti. Díky článku v časopise Life z 16.8.1943 získal přezdívku dvouocasý ďábel[3].
Popis
[editovat | editovat zdroj]
Letoun byl na svou dobu neobvyklé konstrukce. Trup tvořily dvě motorové gondoly a jedna centrální. V motorových gondolách byly umístěny kapalinou chlazené motory Allison V-1710 s třílistými vrtulemi otáčející se ke koncům křídel. Za motory se nacházela turbodmychadla a chlazení a konec tvořily ocasní plochy a spojení gondol tvořila výškovka. V centrální gondole se nacházela pilotní kabina, rádiovybavení a výzbroj v podobě jednoho kanónu ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže 12,7 mm. Letoun byl rychlý, stabilní a velmi mnohostranný. V obratnosti se nemohl rovnat s jednomotorovými stíhacími letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190, na svou velikost však byl i tento stroj velmi snadno ovladatelný a efektivní – alespoň se schopnými piloty. To platilo zejména v jihozápadním Pacifiku, kde s těmito stroji létali nejúspěšnější američtí piloti, majoři Richard Ira Bong (40 vítězství ve vzdušných soubojích) a Thomas McGuire (38 vítězství).
Ještě v roce 1944, kdy oblohu již ovládaly Mustangy, prokázaly ankety mezi budoucími americkými piloty, že stroje, které spojují se svou příští kariérou, jsou stále ještě Lockheed P-38 Lightning. Konstrukce P-38 pocházela již z roku 1937, avšak byla robustní a mnohostranná. Svým aerodynamickým provedením, nízkým odporem vzduchu a vysokou hmotností byl P-38 při stoupání rychlejší, než jakýkoliv dosavadní vojenský letoun. Tento stroj byl používán jako výkonný stíhací bombardovací letoun, dále jako letoun pro stíhací akce v noci, průzkumné lety, ambulantní nasazení a stroj pro vlečení cílů. Letouny P-38, které byly vyráběny v nejméně dvou tuctech verzí, byly používány ve více než 100 leteckých perutí US Army. V červenci 1944 přišel k 475. stíhací skupině Charles Lindbergh, který zde působil jako civilní pozorovatel a konzultant pro návrh dvoumotorové stíhačky amerického námořnictva. Během doby zde strávené přišel na to, jak lépe využít palivo na letounech P-38 Lightning. Poté, co prošel technický manuál přišel na to, že když se zvýší plnicí tlak na 101 kPa a otáčky se sníží na 1600 ot./min., tak se při současném doletu podaří ušetřit 200-400 litrů paliva. Díky tomu P-38 měly větší dolet (ovšem vedle správného ovládání motorů mělo na zvýšení doletu nemenší vliv také použití vnějších odhazovatelných přídavných nádrží, což umožnilo výrazně zvýšit množství neseného paliva). Při jednom z útoků těchto stíhacích letounů byl během operace Vengeance sestřelen letoun Micubiši G4M, ve kterém letěl také japonský admirál Jamamoto, jedna z osob odpovědných za útok na Pearl Harbor. Na poslední verzi P-38L mj. létali i Richard Ira Bong a Thomas B. McGuire, kteří dosáhli nejvyššího počtu sestřelů ze všech amerických stíhačů během II. světové války. Oba se nedožili konce války.
Do současné doby se zachovalo šest letuschopných strojů P-38.
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Vývoj letounu vedl Hall L. Hibbard a součástí jeho týmu byl i Clarence „Kelly“ Johnson. Prototyp XP-38 postavila továrna Lockheed v Burbanku v Kalifornii. První prototyp XP-38 poprvé vzlétl 27. ledna 1939. Už 11. února 1939 pilot armádního letectva Benjamin S. Kelsey podnikl s prototypem XP-38 transkontinentální přelet Spojených států amerických z letiště March Field v Riverside ve státě Kalifornie na letiště Mitchel Field na Long Islandu v New Yorku. Odstartoval ráno v 6:32. Po cestě musel absolvovat dvě mezipřistání k doplnění paliva, první v Amarillu v Texasu a druhé na letišti Wright Field v Daytonu. Tam se pilot setkal s generálem H. H. Arnoldem. K cílovému letišti Kelsey přiletěl ve 4:55, ale při přistání havaroval a XP-38 byl neopravitelně poškozen. Transkontinentální přelet XP-38 stihl za sedm hodin, 45 minut a 36 vteřin, což bylo sice o sedmnáct minut a jedenáct vteřin více, než oficiální rekord Howarda Hughese s letounem Hughes H-1 Racer, Hughes však letěl bez mezipřistání, takže XP-38 byl rychlejší. Prototyp prokázal tak dobré výkony, že navzdory nehodě armádní letectvo objednalo 13 předsériových YP-38.[4]
YP-38 byly vyráběny do března 1941. Tyto stroje poháněla dvojice řadových dvanáctiválcových motorů chlazených kapalinou Allison V-1710-27/29. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Colt-Browning M 9 ráže 37 mm a dva páry kulometů ráže 12,7 a 7,62 mm. Následovalo 30 vyrobených P-38-LO vyzbrojených kanónem Oldsmobile ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm, přibylo rovněž pancéřování pilotní kabiny.
V srpnu 1941 započala šestatřiceti kusová dodávka verze P-38D, která již měla i samosvorné palivové nádrže.
Britský zájem o dodávku 667 kusů P-38 se zredukoval na několik strojů Lockheed Lightning Mk.I, které převzaly výzkumné letecké ústavy. Pohonné jednotky Allison V-1710-C15 neměly turbokompresory a dosahovaly nízkého výkonu 802 kW, proto Royal Air Force ztratila o nákup zájem. Asi 130 těchto letounů bylo v USA využito k výcviku jen s kulometovou výzbrojí, nebo byly přestavěny na varianty P-38F-13 a P-38F-15, která již obdržela Fowlerovy klapky pro zlepšení manévrového boje.
Nové radiovybavení a upravenou hydrauliku obdržel typ P-38E, který byl vyzbrojen 20mm kanónem a čtyřmi kulomety v přídi. Část z 250 strojů sloužilo u 12 perutí v Tichomoří, 99 jich bylo upraveno na fotoprůzkumné F-4.
Od prosince 1941 byla dodávána varianta P-38F vyzbrojená kanónem Hispano/Bendix M 1 ráže 20 mm, vyprodukovaná v počtu 527 kusů, kterou následovalo 1028 P-38G. Ze 181 "géček" byla demontovaná hlavňová výzbroj a s kamerami v upravené přídi létaly pod označením F-5A.
601 vyrobených P-38H obdrželo motory Allison V-1710-89/91 s výkonem 1048 až 1177 kW každý, z nichž bylo odvozeno 128 průzkumných F-5C.
Přepracovanými vstupy vzduchu pro chladiče pod motorem a na bocích trupů se vyznačovala verze P-38J, která mohla pod vnitřní částí křídla nést pumy, přídavné nádrže, nebo neřízené rakety M 8 ráže 114,3 mm. Na standard verze J byla přepracovaná i řada starších letounů P-38G a H. Celkem společnost Lockheed vyrobila 2970 kusů P-38J, 25 strojů bylo upraveno na variantu Lockheed P-38J Droop Snoot. Byly zbaveny hlavňové výzbroje a opatřeny prosklenou přídí pro zaměřování značkovacích pum (tzv. pathfinders).
P-38L měl vsazen v náběžné hraně levé poloviny křídla přistávací reflektor, pod vnějšími částmi křídla byly zabudovány závěsy pro 10 raket ráže 127 mm a pohon zajišťovala dvojice motorů Allison V-1710-111/113. Výroba dosáhla počtu 3923 exemplářů, z toho 113 na licenční výrobní lince firmy Consolidated-Vultee v Nashville ve státě Tennessee.
700 letounů verzí P-38J a P-38L bylo přebudováno na fotoprůzkumné F-5E, obdobné byly verze F-5F a F-5G.
Koncem války bylo 75 strojů P-38L upraveno na dvoumístnou noční stíhací variantu P-38M opatřenou radiolokátorem v pouzdru pod přídí. Část z nich byla přidělena nočním stíhacím squadronám č. 418 a 419 amerického armádního letectva a v roce 1945 odeslána na Filipíny, do bojů však již nezasáhly.
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
Austrálie
- Royal Australian Air Force (5 fotoprůzkumných strojů)
Čínská republika
Dominikánská republika
Francie
- Forces aériennes françaises libres (fotoprůzkumné stroje)
- Armée de l'air (fotoprůzkumné stroje)
Honduras
Itálie
- Regia Aeronautica (ukořistěné exempláře)
- Aeronautica Cobelligerante
- Aeronautica Militare
Německá říše
- Luftwaffe (ukořistěné exempláře)
Kolumbie
Portugalsko
- Portugalské letectvo (používalo 2 stroje internované na jeho území za války)
Sovětský svaz
Spojené království
- Royal Air Force (jen testy)
Spojené státy americké
Specifikace (P-38L)
[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Osádka: 1 (pilot)
- Rozpětí: 15,85 m
- Délka: 11,53 m
- Výška: 3,00 m
- Nosná plocha: 30,43 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 5 797 kg
- Vzletová hmotnost (bez podvěsů): 7938 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 9 798 kg
- Pohonná jednotka: 2x kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison V-1710-111 a -113
- Výkon pohonné jednotky: 1 600 koní (1 193 kW)
- Geometrická štíhlost křídla: 8,26
Výkony
[editovat | editovat zdroj]- Maximální rychlost: 667 km/h v 7 620 m
- Cestovní rychlost: 443 km/h
- Pádová rychlost: 169 km/h
- Dolet: 1 770 km v boji, 3 640 km předávací
- Dostup: 13 400 m
- Stoupavost: 1 448 m/min
- Plošné zatížení (při max. vzlet. hmotnosti): 322 kg/m²
- Poměr hmotnost/výkon: 4,11 kg/kW
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]- 1 × 20mm kanón M2
- 4 × kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm
- 2 × puma o hmotnosti 454 kg nebo 726 kg
- nebo 10 × raketa HVAR ráže 127 mm pod křídly
Zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]V průzkumné verzi tohoto letadla létal při své pilotní kariéře spisovatel Antoine de Saint-Exupéry a také v něm byl sestřelen při přeletu Středozemního moře v roce 1944.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Scutts 2006, s. 14.
- ↑ Jaroslav Schmid, Stíhací a bombardovací letadla USA, Lockheed P-38 Lightning, 1998, str. 94
- ↑ INC, Time. LIFE. [s.l.]: Time Inc 124 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: RVAEAAAAMBAJ.
- ↑ SWOPES. 11 February 1939 [online]. This Day in Aviation, 2025-02-11 [cit. 2025-02-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ KOSMIDIS, Pierre. Discovery of Antoine de Saint-Exupéry’s P-38 “Lightning”, the story behind it.. www.argunners.com [online]. argunners.com. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 85.
- GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže/Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 136 a 137.
- GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. S. 128–131.
- HALL, R. Cargill. Lightningy nad Bougainvillem. 1. vyd. Plzeň: Mustang, 2006. ISBN 80-7191-125-9.
- NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Lockheed P-38 Lightning, s. 135.
- SCUTTS, Jerry, 2006. Lockheed P-38 Lightning. Ramsbury Marlborough, Wiltshire: Crowood Press. 160 s. (Crowood Aviation Series). ISBN 1-86126-770-3. (anglicky)
- SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. 3. vyd. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-022-2.
- VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. Kapitola Lockheed P-38 Lightning, s. 81–83.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lockheed P-38 Lightning na Wikimedia Commons - Galerie Lockheed P-38 Lightning na Wikimedia Commons
- (anglicky) Kamufláže letounu Lockheed P-38 Lightning Archivováno 16. 6. 2018 na Wayback Machine.
- PANCHARTEK, Radek. Jiní měli úkol za nesplnitelný, mladý konstruktér ne. Vznikl legendární Blesk (1. díl) [online]. iDnes.cz, rev. 2021-04-27 [cit. 2022-03-12]. Dostupné online.
- PANCHARTEK, Radek. Ze stíhačky bombardérem. Přesným, i když z něj nebylo vidět na cíl (2. díl) [online]. iDnes.cz, rev. 2021-04-28 [cit. 2022-03-12]. Dostupné online.
- YouTube:
