Přeskočit na obsah

Onnagata

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Herec Guraku Akifusa jako sagi musume (volavka proměněná v dívku) během představení, říjen 2011

Onnagata, či ojama (japonsky 女形 nebo 女方, „ženská role“, doslova „ženská podoba“) je označení pro mužského herce japonského divadla kabuki (a divadel z něj vycházejících), který se specializuje, většinou po celou svoji hereckou kariéru, na ženské role v ženském kostýmu, paruce a nalíčen. Nejde ale o čistou imitaci ženství, během několika staletí se ustálily techniky a pravidla specifická pro tuto pozici. V období Edo se společenská role onnagatů částečně prolínala s prostituty. Ačkoliv zákaz žen v kabuki, zavedený v roce 1629, od konce 19. století neplatí, toto divadlo zůstalo téměř výhradně mužské a tzv. ženské onnagaty se prosadily pouze dočasně. Protiklady jsou mužská role tačijaku a role staříka ojadžigata.

Pozadí vzniku

[editovat | editovat zdroj]

Ženy ve feudálním Japonsku neměly zakázáno vystupovat na veřejnosti, profesionální herci nó ale byli výhradně muži a záznamy o ženských nebo smíšených souborech jsou ojedinělé. Výjimku tvořily kněžky miko a nevidomé hudebnice goze.[1] Ke konci období Heian se objevily společnice širabjóši, které v mužském oděvu a s meči bavily tancem a zpěvem dvořany.[2] Tato tradice zmizela na začátku období Muromači.[3] Po období válčících států se objevili výstřední měšťané a mladí samurajové, kterým se říkalo kabukimono. Ti se na začátku období období Edo stali námětem pro veselé a smyslné taneční představení pro široké publikum kabuki odori, které podle tradice přinesla do Kjóta Izumo no Okuni. V kabuki odori ženy z okraje společnosti, většinou prostitutky, hrály mužské role[4] a muži v souboru vypomáhali s vedlejšími rolemi a hudbou.[5]

První herci onnagata

[editovat | editovat zdroj]
Pohlavní styk muže a onnagaty, deskotisk žánru šunga, Kunisada, asi 1840

Po zákazu ženského kabuki z důvodu kažení dobrých mravů v roce 1629 se rozšířilo wakašú kabuki, ve kterém hráli dospívající chlapci (wakašú)[4] a bylo méně populární než kabuki odori.[6] Chlapci ze samurajských rodin byli v poručnictví starších samurajů, kteří z nich měli vychovat muže a válečníky a povaha jejich vztahu byla většinou intimní. Měli ale stále mužské rysy. Wakašú v trvajícím období míru a v divadelním světě se chovali podle sbírky Velkého zrcadla mužské lásky Saikakua Ihary z roku 1687 zženštile a oblékali se jako prostitutky.[7] Ze stejného důvodu jako ženám zakázal šógunát v roce 1652 hrát kabuki i chlapcům a ženských rolí se ujali dospělí herci (jaró),[4] kteří začínali hrát jako nezletilí. Tradice onnagata tedy původně vycházela z androgynie nezletilých chlapců, nikoliv přímo z nutnosti nahradit ženy.[6] Protože zletilost nebyla dána věkem, ale účastí na obřadu plnoletosti, po kterém změnili neutrální kimono s dlouhými rukávy za mužské kimono a dlouhé vlasy za mužský účes, tedy oholené temeno hlavy, někteří wakašú obcházeli zákaz oholením.[7] Oholenou část hlavy si herci zakrývali fialovým šátkem.[8] Prvním uznávaným onnagatou byl Ukon Genzaemon, narozený kolem roku 1622,[9] o jehož vystoupeních jsou dochovány záznamy z let 1648, 1657, 1662 a 1676[10] a v ilustrovaném díle o hercích Kokon jakuša monogatari z roku 1678 o něm bylo napsáno, že „ačkoliv je muž, stejně jako Ariwara no Narihira vypadá jako žena.“[11] Do začátku 18. století si herci nedávali příliš záležet na líčení a účesech, teprve následující generace přešla z neurčité až matoucí androgynie k feminitě a význam slova onnagata se posunul z „ten, který hraje ženské role“ na „vzor ženskosti“.[12] V zákulisí měli herci hlavních mužských rolí (tačijaku) a hrající manažer (zagašira) každý vlastní šatnu, představitelé vedlejších a drobných rolí měli společnou hereckou šatnu ve druhém (v Edu ve třetím) patře a onnagatové měli společnou šatnu ve druhém patře (v Edu kvůli zákazu třípatrových budov šlo oficiálně o mezipatro).[13][14]

Kanonizace technik a obyčejů

[editovat | editovat zdroj]

I po zákazu wakašú kabuki byla lidová divadla oficiálně považována za místa nevalné pověsti na stejné úrovni jako nevěstince, protože představení sloužila jako reklama na sexuální služby onnagatů,[15][16] takže elitám nepříslušelo je navštěvovat. Zároveň nebylo představení cenově dostupné pro chudé a byl regulován počet divadel, která čelila dalším občasným zákazům činnosti, většina nadšenců si proto musela vystačit se čtením brožur s recenzemi, programů a knih o hercích.[17]

Ajame Jošizawa I. na dobové ilustraci, 1963

Nejvýznamnějším onnagatou období Genroku (1688–1704), charakterizovaného kulturním rozmachem a prosperitou, byl v Kjótu aktivní Ajame Jošizawa I. (1673–1729).[4] Ajame pocházel ze samurajské rodiny, ve věku pěti let byl ale prodán jako dětský prostitut.[18] V dospělosti se naplno věnoval zdokonalování performativní feminní genderové role a v dobových recenzích byl označován jako nejzdatnější herec ženských rolí v celém Japonsku, zvlášť vyzdvihována byla jeho schopnost hrát válečnice. S postupujícím věkem v roce 1721 upustil od hraní mladých žen a pokusil se dva roky hrát mužské role, načež se k radosti kritiků vrátil jako onnagata.[19]V posmrtně vydaném díle Ajamegusa[pozn. 1] popsal ve 29 sekcích teorii hraní ženských rolí a kodifikoval několik technik a je proto považován za patrona tradice.[21]

Doporučoval například, aby onnagatové vystupovali jako ženy nejen během představení, věnovali se ženským rolím po celý život, vypadali koketně, ale aby jejich mysl zůstala cudná, nesnažili se rozesmát publikum, nebyli k vidění v doprovodu manželky a dětí a usilovali o mladistvý vzhled. Dále radil, jak přesně se pohybovat.[22] Ajame nepožadoval úplné opuštění „vnitřní maskulinity“, sám měl manželku a čtyři jeho synové byli rovněž herci.[23] Největší poctou pro onnagatu bylo, když si někdo mimo jeviště myslel, že je žena.[24] Onnagatové častěji než herci mužských rolí používají techniku napodobování loutek během určitých scén, vycházející z divadla bunraku, které sdílí s kabuki hry.[25] Pojednání Ajamegusa lze zpětně považovat za dílo zabývající se genderem – představuje jednotnou (v období Edo byla roztříštěna třídními a věkovými rozdíly) feminitu, která je na spektru v opozici k maskulinitě.[26] Jeho následovníkem byl další významný teoretik Kikunodžó Segawa I. (1693–1749). Ten ve svém díle, které vyšlo jako součást antologie hereckých spisů v roce 1772, popisoval, jak se ženy chovají v různých situacích.[27] Segawa měl i na své smrtelné posteli kimono s dlouhými rukávy, vyhrazené pro mladistvé.[28]

Tato díla se již v 18. století stala základem umělecké formy onnagata a jejich vliv zůstal silný i po přeměně kabuki v klasické divadlo, onnagatové 20. a 21. století z nich stále vychází, byť jako ženy vystupují pouze na jevišti.[29]

Role

[editovat | editovat zdroj]

Věhlasní herci ženských rolí se těšili stejné popularitě jako herci mužských rolí, ženské role ale byly v historických dramatech (džidaimono) vedlejší. Doménou onnagatů byla naopak taneční představení.[30] Kromě obětavých panen a manželek samurajů, tchyní, kurtizán, pomstychtivých duchů, víl a princezen (role babic jim nenáležela, stejně jako role mocichtivých dvořanek)[31] hráli počínaje polovinou 18. století onnagatové také silné postavy – většina[32] starších her byla pro ozvláštnění repertoáru divadel přepsána tak, že z mužného, udatného protagonisty se stala protagonistka, případně dostaly vedlejší ženské postavy, tedy manželky nebo příbuzné hrdiny, větší prostor. Některé z těchto frašek byly psány známým onnagatům na míru.[30] Katalog univerzity Ricumeikan k roku 2011 obsahoval 202 her z období Edo, jejíž název začíná znakem 女 (žena), což bylo tradičním označením takto upravených nebo nově napsaných her.[33] Nejstarší zaznamenanou verzí hry s ženskou hlavní rolí je Onna Narukami z roku 1696,[32] jejíž původní verze je z roku 1684. Popularita těchto přepsaných her klesla v období Meidži,[34] jedním z mála stále hraných představení je například Onna Šibaraku, verze hry Šibaraku (1697) přibližně z roku 1746.[32][35]

Herečky v kabuki

[editovat | editovat zdroj]
Divadelní a filmová herečka Isuzu Jamadaová (1917–2012)

Díky popularitě divadla kabuki, jehož publikum bylo z větší části ženské,[36] začaly některé ženy imitovat módní styl onnagatů[15] a do určité míry přejímaly jejich idealizovanou ženskost.[37] Počínaje 70. lety 18. století, během vrcholu popularity kabuki, některé ženy vyučovaly tanec případně pořádaly menší soukromé produkce kabuki v sídlech samurajů a daimjóů a ve vnitřním paláci šóguna, kam nebyl povolen vstup mužům. Představení se hrála v salonu, nejbohatší z mecenášů si nechali postavit malá domácí divadla, včetně typické vedlejší scény hanamiči.[38] Během reforem Meidži přišly o bohaté feudální patrony a začaly herečky (onna jakuša) zakládat ženské soubory, které hrály v menších divadlech, protože ta hlavní byla nadále vyhrazena pro herce.[39] Jako první dostala svolení k veřejnému tanečnímu vystoupení Jačijo Inoue III. v roce 1872.[40] Zákaz byl formálně zrušen roku 1890, tedy po 261 letech.[41]

Nejúspěšnější z hereček byla Kumehači Ičikawaová (1846–1913), žákyně nejznámějšího herce mužských rolí období Meidži Dandžúróa Ičikawy IX., která jeho styl kopírovala tak věrně, že se jí přezdívalo „Onna Dandžúró“.[42] Ičikawaová začínala v salónním kabuki a hrála kromě mužských rolí i ženské,[43] byla tedy jednou z tzv. ženských onnagat, tedy hereček napodobujících muže, kteří vystupují jako idealizované ženy.[44] Uznání se jim nedostávalo za zvládnutí ženské role, ale za to, že je nelze rozlišit od mužských onnagatů.[45] Na začátku 20. století se v divadelních časopisech vedly debaty o tom, zdali mohou tyto herečky se svou „přirozenou ženskostí“ být onnagaty.[46] Po příchodu kinematografie do Japonska onnagatové hráli ženské role až do roku 1918 i ve filmech, které byly z velké většiny adaptacemi kabuki.[47] Herečky se neprosadily do největších divadel kabuki a do 30. let 20. století přešly do jedné z nově vzniklých škol japonského divadla (šinpa, Takarazuka Revue) a klasické kabuki zůstalo téměř výhradně mužské.[42] Jednou z mála hereček, které po druhé světové válce vystupovaly se soubory kabuki, byla divadelní a filmová (Krvavý trůn, Jódžinbó) herečka Isuzu Jamadaová (1917–2012), dcera herce divadla šinpa.[48]

Moderní kabuki jako klasické divadlo

[editovat | editovat zdroj]
Utaemon Nakamura V. jako širabjóši Hanako v tanečním dramatu Musume Dódžódži, západní olejomalba, Saburósuke Okada, 1908

Během reforem Meidži se kabuki dostalo do krize – ve své současné podobě nemohlo být vládou podporováno. Až do přelomu 19. a 20. století, kdy se změnil pohled japonské společnosti na gender (určení binarity muž–žena) a sexualitu (homosexuální styk začal být považován za perverzi), se dalo kabuki a onnagatové považovat za queer divadlo.[49][50] Dramatik Kisui Takešiba (1847–1923) v roce 1920 napsal, že „divadlo se za posledních 40–50 let naprosto změnilo a největší změnou prošli onnagatové.“[51] Za posledního velkého onnagatu, který úspěšně usiloval o ženskou prezentaci mimo divadlo, je považován Hanširó Iwai VIII. (1829–1882).[52]

Vůdčí osobností celého kabuki se na přelomu století poprvé stal onnagata – jejich postavení bylo do té doby nižší než postavení herců mužských rolí – konkrétně Utaemon Nakamura V. (1865–1940). Během tohoto období, dle slov jeho syna a nástupce Utaemona Nakamury VI., začala být feminita onnagatů chápána jako čistě umělecká, oddělená od každodenní feminity žen.[53] Oba zastávali názor, že ženy proto nemůžou být onnagaty[54] a během 20. století se pro onnagaty rozšířil epiteton „ženštější, než ženy“.[52] Současný herec mužských i ženských rolí Ennosuke Ičikawa IV (* 1975) uvádí, že od žen nepřebírá při hraní nic a naopak ženy by se měly inspirovat onnagaty.[55]

Nejuznávanější žijící onnagata je Tamasaburó Bandó V., původem z neherecké rodiny, který po úmrtí Utaemona Nakamury VI. v roce 2001 převzal jeho role. Velké role začal hrát v devatenácti letech, od třiceti se věnuje také choreografii a režírování. Jeho nejoslavovanější rolí je princezna Širanuihime ze hry Činsecu jumi harizuki. Prorazil i mimo Japonsko a mimo divadelní jeviště – má za sebou několik turné po Evropě a Spojených státech a ve filmu Nastasja polského režiséra Andrzeje Wajdy na motivy Idiota z roku 1994 ztvárnil knížete Myškina a Nastasju Filippovnu. Odehrál také ženskou roli v opeře Pavilón pivoněk divadla kchun-čchü v čínštině a s čínskými herci.[56][57]

Seznam významných onnagatů

[editovat | editovat zdroj]

Jako ostatní herci kabuki, také onnagatové předávají umělecká jména a vědomosti na syny, ať už biologické, nebo adoptované. Při výběru dědice šlo o dovednost, adoptovaný syn mohl dostat přednost před biologickým synem, druhorozený syn před prvorozeným, apod. Takto se utvořily významné rodové linie, trvající v některých případech až patnáct generací.[58][pozn. 2]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Kikugoró Onoe IV. (1808–1860) na deskotisku Kunijošiho, 1852
    Kikugoró Onoe IV. (1808–1860) na deskotisku Kunijošiho, 1852
  • Baikó Onoe VI. (1870–1932) jako Omicu a nenalíčen, před r. 1915
    Baikó Onoe VI. (1870–1932) jako Omicu a nenalíčen, před r. 1915
  • Utaemon Nakamura VI. (1917–2001), nejvýznamnější poválečný onnagata, leden 1951
    Utaemon Nakamura VI. (1917–2001), nejvýznamnější poválečný onnagata, leden 1951
  • Herec Daigoró Tačibana během představení taišú engeki, uvolněného moderního divadla vycházejícího z kabuki, listopad 2007
    Herec Daigoró Tačibana během představení taišú engeki, uvolněného moderního divadla vycházejícího z kabuki, listopad 2007
  • Tamasaburó Bandó V. (uprostřed), nejuznávanější onnagata 21. století, během představení, prosinec 2012
    Tamasaburó Bandó V. (uprostřed), nejuznávanější onnagata 21. století, během představení, prosinec 2012
  • Onnagata oblekán do kostýmu v zákulisí Japonského národního divadla, duben 2013
    Onnagata oblekán do kostýmu v zákulisí Japonského národního divadla, duben 2013
  • Visual kei hudebník a módní návrhář Mana, jehož styl napodobuje onnagaty, 2019
    Visual kei hudebník a módní návrhář Mana, jehož styl napodobuje onnagaty, 2019

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ nejstarší známé úplné vydání pochází patrně z roku 1771, další z roku 1776, ale dílo Šinzen kokon jakuša taizen z roku 1750 uvádí Ajamegusa jako zdroj.[20]
  2. ↑ Uvedená jména jsou umělecká a roky odpovídají narození a úmrtí, nikoliv rokům přijetí a opuštění uměleckého jména.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ GABROVSKA, Galia Todorova. Onna Mono: The "Female Presence" on the Stage of the All-Male Traditional Japanese. S. 393–394. Asian Theatre Journal [online]. University of Hawai'i Press, 2015. Roč. 32, čís. 2, s. 393–394. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ GOODWIN, Janet R. Shadows of Transgression: Heian and Kamakura Constructions of Prostitution. S. 341. Monumenta Nipponica [online]. Sophia University, 2000. Roč. 55, čís. 3, s. 341. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ STRIPPOLI, Roberta. Dancer, Nun, Ghost, Goddess: The Legend of Giō And Hotoke in Japanese Literature, Theater, Visual Arts, and Cultural Heritage. Leiden: Brill, 2018. ISBN 9789004356320. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d HOLÝ, Petr; VOSTRÁ, Denisa. Z historie divadla kabuki. S. 44–47. Nový Orient: Odborný čtvrtletník orientálního ústavu AV ČR [online]. Orientální ústav, 1999. Roč. 54, čís. 2, s. 44–47. Dostupné online. ISSN 0029-5302. 
  5. ↑ Gabrovska (2015), s. 393
  6. ↑ a b ISAKA, Maki. Onnagata: A Labyrinth of Gendering in Kabuki Theater. Seattle: University of Washington Press, 2016. 272 s. ISBN 9780295806242. S. 23–24. (anglicky) 
  7. ↑ a b Isaka (2016), s. 24–27
  8. ↑ Isaka (2016), s. 36
  9. ↑ Isaka (2016), s. 22
  10. ↑ Isaka (2016), s. 25
  11. ↑ Isaka (2016), s. 27
  12. ↑ Isaka (2016), s. 27, 34
  13. ↑ LEITER, Samuel L. Edo Kabuki: The Actor's World. S. 122–123. Impressions [online]. Japanese Art Society of America, 2010. Čís. 31, s. 122–123. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ LEITER, Samuel L. The Kanamaru-za: Japan's Oldest Kabuki Theatre. S. 87–88. Asian Theatre Journal [online]. University of Hawai'i Press, 1997. Roč. 14, čís. 1, s. 87–88. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b KANO, Ayako. Acting like a Woman in Modern Japan: Theater, Gender and Nationalism. New York: Palgrave Macmillan, 2001. ISBN 9780312292911. S. 5. (anglicky) 
  16. ↑ Isaka (2016), s. 35, 64
  17. ↑ Isaka (2016), s. 68
  18. ↑ Isaka (2016), s. 35
  19. ↑ Isaka (2016), s. 39
  20. ↑ Isaka (2016), s. 175
  21. ↑ Isaka (2016), s. 37
  22. ↑ Isaka (2016), s. 41
  23. ↑ Isaka (2016), s. 56
  24. ↑ Isaka (2016), s. 82–83
  25. ↑ Isaka (2016), s. 104–109
  26. ↑ Isaka (2016), s. 48–49, 55
  27. ↑ Isaka (2016), s. 58–59
  28. ↑ Isaka (2016), s. 38
  29. ↑ Isaka (2016), s. 60–61
  30. ↑ a b Gabrovska (2015), s. 405
  31. ↑ LEITER, Samuel L. From Gay to Gei: The Onnagata and the Creation of Kabuki's Female Characters. S. 510. Comparative Drama [online]. Western Michigan University, 2000. Roč. 33, čís. 4, s. 510. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ a b c Gabrovska (2015), s. 401
  33. ↑ Gabrovska (2015), s. 400
  34. ↑ Gabrovska (2015), s. 404
  35. ↑ Leiter (2000), s. 509
  36. ↑ Leiter (2000), s. 496
  37. ↑ Isaka (2016), s. 70–71
  38. ↑ Isaka (2016), s. 114
  39. ↑ Gabrovska (2015), s. 395–396
  40. ↑ Isaka (2016), s. 110
  41. ↑ Gabrovska (2015), s. 397
  42. ↑ a b Gabrovska (2015), s. 396
  43. ↑ Isaka (2016), s. 119
  44. ↑ Isaka (2016), s. 19–21
  45. ↑ Isaka (2016), s. 112–113
  46. ↑ Isaka (2016), s. 134
  47. ↑ MIYAO, Daisuke. Japonisme and the Birth of Cinema. Durham: Duke University Press, 2020. ISBN 9781478009429. S. 138. (anglicky) 
  48. ↑ Isaka (2016), s. 159–161
  49. ↑ Isaka (2016), s. 133
  50. ↑ Kano (2001), s. 60
  51. ↑ Isaka (2016), s. 137
  52. ↑ a b Isaka (2016), s. 152
  53. ↑ Isaka (2016), s. 142
  54. ↑ Isaka (2016), s. 159
  55. ↑ Isaka (2016), s. 153
  56. ↑ HOLÝ, Petr. Bandó Tamasaburó a ženské role v divadle kabuki. S. 155–160. Disk [online]. DAMU, 2010. Čís. 33, s. 155–160. Dostupné online. 
  57. ↑ Isaka (2016), s. 164
  58. ↑ Isaka (2016), s. 143

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu onnagata na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Onnagata&oldid=24649387“